Kouzelná hlína

22.02.2017

       Hlína prochází mnoha proměnami. Ve vzpomínce si jí můžeme představit v nejrůznějších formách. Někomu se vybaví různá pořekadla o rodné hroudě, jiný si vzpomene na hmotu, se kterou si hraje a zápolí při práci na zahradě, přesazování kytek v květináčích, nebo jarní procházce kolem vody. Většinou se s ní setkáváme po dešti ve formě bláta, které nás podle okolností dokáže rozesmát i rozplakat.

       Od pradávna si lidé z hlíny stavěli svoje obydlí, modelovali nejrůznější nádoby, tvořili sochy a používali jí místo papíru ke psaní, dělali z ní léčivé obklady a někdy jí jako lék dokonce jedli (zelený jíl). Děti a lidé, kteří se zabývají keramikou, znají hlínu jako vcelku poddajný materiál. Věnují jí svůj čas a energii a ona podle toho nabývá nejrozmanitějších forem a tvarů.

       Již méně často si uvědomujeme proměnu, kterou hlína prochází působením živlů. Hlína v obvyklém stavu blízkém živlu země je ideální modelovací hmotou. Můžeme jí vdechnout téměř libovolný tvar závislý hlavně na naší dovednosti a zkušenostech.

       Čím více k ní přidáme vody, tím se stane poddajnější. Nejprve dostaneme měkčí hlínu a pak bahínko (tak zvaný šlikr, se kterým se dají vyplňovat mezery nebo lepit jednotlivé modelované kousky k sobě). Pokud pokračujeme s máčením ve vodním živlu, hmota dál řídne, až vytvoří jen zákal a sedlinu na dně nádoby.

        Vzduch má na hlínu opačný účinek. Postupně ji vysušuje a zatvrzuje. Pokud mu to dovolíme, dokáže hlínu zcela vysušit a posléze proměnit v prach, který se snadno rozfouká. Prach většinu lidí moc nenadchne, ale můžeme se na něj dívat jako na instantní formu umožňující hlíně nejrychlejší pohyb.

       A ještě jinak je tomu u ohně. Správně stupňovaný živel ohně dokáže z hlíny udělat něco tak tvrdého, že je srovnatelná s kamenem. Odtud jméno pro odolné keramické výrobky nazývané kamenina. Ve vypáleném stavu vydrží opravdu hodně a dokáží pak velmi dlouho vzdorovat všem ostatním živlům.

       Proměnlivost hlíny je pozoruhodná, ale u vyjmenovaného její kouzlo zdaleka nekončí. Je to vlastně ona, kdo umožňuje přechod mezi světem, který vnímáme kolem sebe jako živý, a tím takzvaně neživým. Skála a kameny se vyznačují nejmenší pohyblivostí a také se nejpomaleji proměňují, i proto je většinou považujeme za neživé. U rostlin a zvířat naopak velká část lidí vnímá duši a nejrůznější projevy, které označujeme za vlastnosti živých organismů.

       Ale žádná rostlina nemůže vyrůst z holého kamene ani z čisté vody. A je to právě vrstva hlíny, která obsahuje rozmělněné kameny i organické zbytky jiných živých tvorů a poskytuje substrát dávající rostlinám šanci se uchytit, vyrůst a poskytnout potravu a přístřeší zvířatům i lidem. Sama je také domovem nespočetného zástupu drobných organizmů, takže ji v její celistvosti můžeme považovat za opravdový přechod mezi organickým a anorganickým světem.